Porod...

                          

       Fáze porodu

I.fáze porodu: otevírací

Při této fázi dochází za pomoci děložních stahů k otevírání a následnému zkracování děložního hrdla až do úplného zániku a vytvoření porodního kanálu. Doba mezi stahy se zkracuje a délka stahů se prodlužuje. Časové parametry jsou však u každé ženy jiné. Nelze tedy očekávat stejné časové úseky u každé ženy. První doba porodní trvá okolo 10 - 18 hodin u prvorodičky a zhruba 6 - 8 hodin u vícerodičky. V průběhu první fáze může dojít k prasknutí vaku blan a odtoku plodové vody.

II. fáze porodu: vypuzovací

Následná fáze je fáze vypuzování dítěte z dělohy matky. Matka cítí děložní stahy a silné nucení na tlačení. Před začátkem tlačení by měla být zašlá děložní branka, jinak hrozí poranění matky i dítěte, a měla by být správně otočená hlavička dítěte, aby dítě vycházelo čelem k matčině hrázi. Je-li dítě v poloze záhlavím, dochází nejdříve k porodu hlavičky, poté ramínek a zbytku tělíčka, je-li dítě v poloze koncem pánevním, vychází nejdříve zadeček a nožičky. Dítě v poloze příčné nelze spontánně porodit a dochází k operativnímu ukončení porodu (zpravidla plánovaný císařský řez). Stejný postup bývá volen i u dítěte větší hmotnosti v poloze koncem pánevním.

III. fáze porodu: porozeni placenty

Doba porodní začíná porodem plodu a končí porodem plodového lůžka/placenty. Po porodu plodu zůstává tento spojený s matkou pupeční šňůrou, kterou je nutné přestřihnout. Placentu je nurné prohlédnout, aby se zjistilo, zda je celá a zda v děloze nezůstaly její zbytky, potrhané klky nebo přídatné kotyledony.

IV. fáze porodu: poporodní fáze - postplacentární období

Jedná se o období prvních dvou až tří hodin po vypuzení placenty. Po tuto dobu je ještě maminka na porodním sále, ošetřují se drobná porodní poranění, odpočívá a zotavuje se po porodu.

Když se podíváte na své právě narozené dítě, zřejmě pocítíte obrovskou něhu a lásku. Ovšem může se stát, že jeho vzhled nebude odpovídat vašim představám o novorozenci.

Není divu, porod je především komplexní děj, během kterého nastává pro novorozeně obrovská změna. Začíná se adaptovat na mimoděložní život a prodělává řadu proměn, které mu umožní dále fungovat „venku“. Téměř každá maminka má představu o tom, jak by mělo takové miminko vypadat - krásné, voňavé, prostě k zulíbání. Pokud však není takové, jak si představovala, možná ji to trochu šokuje.

„Co to je za tvorečka? Místo růžové zabalené princezničky mi leží v postýlce svraštělý uzlíček. Tohle že jsem celých devět měsíců nosila?“ říká si. Nebojte se, za pár dnů bude vypadat úplně jinak.

Co je tedy pro miminko v prvních minutách života charakteristické?

PRVNÍ VDECH

Interval mezi porozením hlavičky dítěte a prvním vdechem je přibližně 15-30 vteřin. První vdech nastartuje vlivem mnoha stimulů (změna teploty prostředí, doteky, zvuková stimulace, zrakové podněty).

Novorozenec zpočátku dýchá nepravidelně, ale v průběhu několika prvních minut nastupuje pravidelné dýchání. „Tento proces probíhá postupně, a proto může být dítě nejprve bledší, nemusí dýchat zcela pravidelně a nemusí křičet. V některých případech, kdy adaptace neprobíhá zcela ideálně, je nutné na přechodnou dobu podat dítěti kyslík. Klid a zahřátí v inkubátoru mohou také adaptaci zlepšit,“ vysvětluje neonatoložka Mária Fedorová.

ADAPTACE KREVNÍHO OBĚHU

V průběhu těhotenství dodáváme okysličenou krev dítěti placentou a pupeční žílou. Tok krve probíhá v těle a srdci nenarozeného dítěte jinak, než v organismu mimo dělohu. Po porodu rychle nastávají velké cirkulační změny. Dítě začíná krev okysličovat samo v plicích a postupně dochází k uzavírání spojek, které jsou v poporodním období nepotřebné. „Při vyšetření miminka těsně po porodu je často slyšet srdeční šelest. Tento šelest vzniká právě tokem krve v ještě nedostatečně uzavřených spojkách v srdci a v průběhu dalších hodin nebo dní po porodu většinou odezní,“ říká MUDr. Fedorová.

TĚLESNÁ TEPLOTA

V děloze je teplota prostředí přibližně 37 °C. Po porodu dítěte teplota okolí prudce klesá. „Teplota na porodním sále je asi 25 °C, a i když dítě ve většině případů svoji aktivní tvorbu tepla rychle nastartuje, musíme se snažit ho co nejlépe chránit a předcházet ztrátám tepla. Dítě se rodí mokré a odpařováním vody se ztráty tepla výrazně zvyšují. Proto je nutné po porodu dítě co nejrychleji osušit a po označení jménem a číslem dobře zabalit. Ošetřování dítěte by se mělo provádět pod tepelným zdrojem,“ objasňuje neonatoložka.

PORODNÍ PORANĚNÍ

V průběhu porodu může vlivem mechanických sil dojít k nechtěnému poranění dítěte. Mezi nejčastější poranění patří:

Porodní nádor (caput succedaneum) -je otok podkoží, který se objevuje na té části hlavičky, která se rodila jako první. Tento otok ustupuje v průběhu několika dnů po porodu a nevyžaduje žádnou léčbu.

Kefalhematom - je krvácení pod okosticí lebečních kostí. Může být jednostranný nebo oboustranný. Ustupuje v průběhu několika týdnů. Pokud je kefalhematom větší, je doporučováno kontrolní ultrazvukové vyšetření hlavičky, sledování rozvoje žloutenky a v některých případech i sledování krevního obrazu.

Spojivkové krvácení - krevní výron ve spojivkách, ustupuje jako běžná modřina v průběhu prvních 2 týdnů. Pokud je spojivkové krvácení většího rozsahu, někdy je doporučováno i vyšetření očního pozadí.

Zlomenina klíční kosti - může být zjištěna hned po porodu nebo ji ošetřující personál zjistí v průběhu několika dnů na základě pohmatového nálezu nebo otoku postiženého místa. Někdy se objevuje i přechodná porucha hybnosti postižené končetiny. Není nutné žádat další vyšetřování ani ošetřování končetiny. „Doporučuje se šetrná manipulace s paží a dítě na postiženou stranu nepokládat. Toto poporodní poranění se hojí bez následků, primární srůst kosti vzniká už během prvního týdne,“ dodává dr. Fedorová.

KOŽNÍ ZMĚNY:

Mázek - po porodu je kůže novorozence pokrytá různým množstvím plodového mázku. Je to vrstva složená z oloupaných buněk, plodové vody, mazu apod. U hraničně zralých dětí je množství mázku větší. Při koupání se mázek z kůže šetrně umyje.

Lanugo - chmýří na těle plodu se vyskytuje převážně u dětí narozených před termínem. Postupně spontánně vymizí.

Milia - jsou drobné bělavé pupínky (cystičky mazových žlázek), které jsou většinou na nose, bradě, čele a tvářích. Jsou viditelné hned po porodu a vymizí bez další léčby nebo jiného zásahu během několika týdnů. Nacházíme je přibližně u poloviny zdravých novorozenců.

Toxoalergický exantém - tento hrozivě znějící kožní projev se vyskytuje poměrně často, a to v průběhu prvního týdne života. Nepředstavuje pro vaše miminko žádnou hrozbu. Původ onemocnění není znám, předpokládá se zvýšená citlivost novorozenecké kůže na vlivy zevního prostředí. Na kůži se objevují červené skvrnky různé velikosti, někdy s bělavou čepičkou na vrcholku. U většiny dětí nevyžaduje vůbec žádnou léčbu. Kožní projevy lze zklidnit vykoupáním děťátka v roztoku hypermanganu nebo černém čaji.

Teleangiektazie - jsou rozšířené drobné cévky, které se typicky vyskytují na kořeni nosu, očních víčkách a v zátylku. V průběhu prvního roku života postupně blednou, až vymizí.

Žloutenka - u donošených novorozenců vzniká postupně v prvních dnech života, maximálních hodnot většinou dosahuje mezi 3.-4. dnem. Objevuje se přibližně u 50 % dětí. Ve 2. týdnu postupně spontánně odeznívá. Pokud jsou hodnoty mimo nerizikové pásmo, může být lékařem doporučena léčba, tzv. fototerapie.

DALŠÍ VIDITELNÉ ZNAKY MIMINKA:

Fontanela - měkké místo na temeni hlavy, kde kosti lebky nejsou dosud spojeny a nespojí se až zhruba do 18 měsíců. Pod fontanelou je viditelný pulz. I když je poměrně tuhá, nikdy na ni netlačte!

Oči - mohou být oteklé kvůli tlaku na hlavičku a dítě je možná ze začátku ani neotevře. Tento tlak mohl též způsobit popraskání žilek, které jsou vidět v oku jako červené skvrnky. Nejsou nebezpečné a není je třeba nijak ošetřovat. Miminko může mít také „ulepená očka“ žlutým sekretem kolem očních víček. Pro jistotu vezměte dítě k lékaři.

Prsy - těhotenské hormony mohou způsobit, že jsou prsy u holčiček i chlapečků mírně zvětšené a vytéká z nich malé množství mléka. I genitálie se mohou zdát nateklé a zvětšené. Jde o zcela normální jev, který se během několika dní upraví.

Barva očí - bělošské děti se rodí s modrýma očima, teprve později jim začnou tmavnout nebo jinak měnit barvu. Děti s tmavou barvou pleti se rodí s hnědýma očima.

   

FOTKY ČERPÁNY - http://porod-foto.wz.cz/

                                  

                                          PŘÍBĚHY

               

Majklam nám napsal(a):

Naše malé sluníčko přišlo na svět 15.3.2007 pěkně s východem Slunce. Ale popořádku!

Termín Tvého narození mi paní doktorka stanovila na 13.3.2007.  Už od 20.tt mi hrozili předčasným porodem, ale Ty ses uvnitř mě Jeníčku držel i po termínu. Co na tom,že maminka s tatínkem (i celý zbytek rodiny) čekali, kdy se rozhodneš jít ven.

14.3. se u nás večer stavovala Tvá prababička. Já s úsměvem a s absolutně žádnou bolestí jsem jim připravila kávu, pohoštění. Smáli jsme se a říkali jsme, že se nám ten náš chlapeček dává načas. Že budu muset jistě za týden na vyvolání porodu. Když odjeli, dala jsem si příjemnou sprchu. S tatínkem jsme zalezli do postele a povídali si, jaké to bude až tu budem 3. Kolem půlnoci jsme zalezli do hajan. V půl 1 mě probudil pocit jako když jsem si "cvrkla do gatí"Narozpacích, tak jsem si odskočila na WC. Šla jsem si opět lehnout. Přibližně po 10min jsi mě začal Ty, náš rošťáku, kopat. A zase trošku šplouchnutí. Tak zas WC. No a mezi tím kopáním pěkná bolest. Říkala jsem si, to jsou poslíčci. Tak jsem dala sprchu. Kopat jsi přestal (vodu máš rád do teď tak Tě asi uklidnila), ale bolesti byly silnější. A najednou ve sprše ŠPLOUCH. "Hm tak to asi odtekla voda", řekla jsem si. Volám na taťku: "Asi budem mít naše štěstíčko dneska venku!"  No a Tvůj tatínek se opět projevil jako flegmatik.  "Hm tak já si uvařim ještě kafe a dám něco k snědku jo?" řekl tehdy. "OK nespěchej", odpověděla jsem mu s relativním klidem. S klidem proto, protože bolesti ještě nebyly silné! Po 10 minutách ale začínaly být hooodně moc bolestivé a přicházeli po 3-4 minutách. Tak jsme se sbalili a jeli!

Na příjmu mi řekli, že to beztak plodová voda NEBUDE, ale byla to! Na CTG záznamu to ukazovalo jen malé kopečky kontrakcí, každopádně já se svíjela v křečích, stále silnějších. Po natáčení mě pan doktor prohlédl. Nález 3cm. "Miminku se daří dobře" řekl tehdy, což bylo to co jsem chtěla slyšet! Následoval klystýr a po něm ještě silnější bolesti (myslela jsem že už nemůžou být horší..OMYL můžou)!!!! Následovala sprcha.. to byla paráda! Bolesti byly snesitelnější! Po hodině za mnou přišla porodní as. Koukla na mě a nález: stále 3cmZuřivý "To snad není možný", říkala jsem si. Jediný co mě drželo při životě byla myšlenka na TEBE! Říkala jsem si "Je to kvůli Jeníčkovi. VYDRŽ!!!!"

Po 2 kontrakcích jsem to nevydržela a žádala o epidurál.. ač jsem tam šla s tím, že ho rozhodně nechci.. Už vím, že se nemá nic plánovat předemSmějící. Následovaly odběry krve a hodinu jsme čekali na výsledky. Potom přišla velice příjemná dr. z ARO. Vše mi vysvětlila a říkala, že Tobě to ani trochu neublíží. Měla pravdu, naopak Ti to pomohlo. Po zavedení kanyly jsem přestala cítit bolest a konečně se uvolnila. To už bylo 6:30. Hm ale najednou hup.. potřebuju strááášně moc na WC, pojďte někdo sem! Por.as.mi řekla, že se nejdřív podívá, jak postupuje (nepostupuje) porod. Jen jsem si lehla, začala asistentka volat: "Doktora rychle!!!!Rodíme!!!!!!" (Ta slova do smrti nezapomenu). Přiběhl doktor a řekl: "Tak maminko, teď si zatlačte a budeme mít miminko venku". Zatlačila jsem 2x a hop vykoukl jsi na nás. Neplakal jsi, jen jsi se mi kroutil na břiše a pak jsi mě na závěr téhle krásné chvilky počůral. Tatínek s Tebou šel k dětským sestřičkám na ošetření a od té doby jsi byl stále s námi!Velmišťastný A stalo se tak přesně 15.3.2007 v 7:08!

A kdyby Tě to zajímalo byla to docela rychlovka.. od začátku necelých 7hodinMrkající. Takže já si vážně nemůžu na porod stěžovat!

Tímto bych chtěla poděkovat personálu z porodního sálu v Mladé Boleslavi. Jmenovitě Dr. Kočímu a porodní asistentce Lence Zrckové Mrkající, za to, že mi umožnili mít tak bezva porod..

A hlavně chci poděkovat mému Jendovi ,že mi byl celou dobu oporou!!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Sloník nám napsal(a):

Tohle bylo mé třetí vytoužené těhotenství, stále jsme ale čekali na naše první dítě. Napřed jsem dlouho nemohla otěhotnět, zjistilo se, že mám nepravidelnou ovulaci díky vyšší hladině prolaktinu. Po různých vyšetřeních už jsem se téměř začala chystat na umělé oplodnění, když jsem zázračně v létě 2005 konečně otěhotněla, bohužel jsem v šestém týdnu potratila. Obrečela jsem to hodně, ale naštěstí se to obešlo bez revize, takže jsem se mohla o další těhotenství pokoušet hned.

Povedlo se to znovu zázračně v lednu 2006, dokonce jsem viděla na ultrazvuku v centru asistované reprodukce, kde jsem se chtěla konečně domluvit na tom umělém oplodnění i blikající srdíčko našeho miminka. Popřáli mi tedy hodně štěstí a poslali k mojí obvodní gynekoložce. Ta už ale blikající srdíčko neviděla, naše miminko to opět vzdalo. To už jsem brečela mnohem, mnohem víc, revize mě neminula a s ní nejméně tříměsíční stopka v těhotnění.

Naštěstí jsem na diskuzi o umělém oplodnění na rodince našla hodně informací o vyšetření na oddělení reprodukční imunologie v Praze-Podolí, kam jsem se objednala na vyšetření. Čeká se na něj dlouhé dva měsíce, měsíc pak na výsledek - a ten nebyl dobrý - výrazně zvýšená buněčná imunita proti trofoblastu. Takže moje tělo vlastně zabíjí plod v děloze jako nežádoucího vetřelce, to je důvod oněch potratů. Následovala dvouměsíční léčba Prednisonem a Wobenzymem, kontrolní vyšetření už naštěstí bylo v normě. Hned v srpnu, když mi přišly ty kontrolní výsledky jsem podstoupila inseminaci v nově vzniklém Reprofitu (brněnském centru asistované reprodukce) a ono to hned na první pokus vyšlo. Ty vytoužené // na těhotenském testu jsem obrečela - štěstím a taky strachy, aby to dobře dopadlo. Ten strach mě nepřešel až do konce.

Poslední týdny mého těhotenství jsem trávila v napjatém očekávání, kdy už to vypukne. Moje gynekoložka totiž v 36tt konstatovala, že CS je 4, jsem otevřená tak na dva centimetry a že by to každou chvíli mohlo přijít, ať se radši ještě týden trošku šetřím, že by bylo lepší porodit až ve 37tt. A kdybych prý za týden nepřišla na kontrolu, ať se ozvu, jestli je to holčička nebo chlapeček. Jenže já přišla a poté ještě dvakrát :)

Na kontrole ve 39tt mi sdělila, že další týden mají dovolenou, takže mě předá už do porodnice, nemám se prý ničeho bát, rodit budu určitě dobře, porodní cesty jsou skvěle nachystány. Že jsou nachystány dobře, mi zopakovala i velmi příjemná dr. v bohunické porodnici, kam jsem se vydala na kontrolu 4.5., spravila mi náladu po dvouhodinovém čekání na monitor v čekárně. Čekání bylo nepříjemné, jenže bohužel asi nevyhnutelné, kromě objednaných těhotných v průběhu dopoledne přicházely maminy k porodu, a ty  brali o něco dřív. Cestou zpátky mě ovšem přepadli poslíčci - bylo to docela děsné neb jsem v tu chvíli samozřejmě seděla za volantem, to bylo poslední varování, že fakt už za volant sedat nemám.

O týden později mě na kontrolu vezl manžel, čekání bylo opět dlouhé, dr. o něco méně sdílná. Během prohlídky jen tak prohodila - trochu vás potrápím, jak jsem pochopila později, snažila se rozběhnout porod. Až do téhle chvíle jsem se cítila docela v pohodě, ale po vyšetření jsem domů odcházela taková nějaká "rozlámaná", unavená.

V sobotu 12.5. jsme s manželem po deváté hodině vstávali, já plánovala k oběhu kachnu s knedlíkem a se zelím, s tím, že zelí si po porodu už nějakou dobu nedám. To jsem ještě netušila, že si nedám ani snídani. Najednou jsem totiž cítila takový divný tlak v podbřišku a začala krvácet. Říkala jsem si,že to je asi následek toho včerejšího nepříjemného vyšetření, nainstalovala si vložku a chystala snídani. Jenže jsem si uvědomila, že necítím pohyby, krvácení taky sílilo, takže jsem pro jistotu zavolala do porodnice. Porodní asistentka mi řekla, ať radši přijedu, že uděláme pro klid duše monitor. Takže manžel dostal instrukce co přihodit do tašky a vyrazili jsme. Po cestě jsem začala vnímat nepravidelné kontrakce, zhruba po 10-12 minutách, s tím jsem se taky hlásila na ambulanci porodního sálu, to bylo okolo půl jedenácté. Na monitoru se ozval vzorný tep srdíčka našeho miminka a po chvíli přemlouvání i nějaké to šťouchnutí, na monitoru jsem strávila zhruba třičtvrtě hodiny, kontrakce teda s monitorem na břiše moc příjemné nebyly. Pak jsem byla poslána zpět do čekárny, abych počkala na pana doktora, ten mě vítal v ordinaci zhruba okolo jedné hodiny, to už jsem hlásila pravidelné kontrakce po šesti minutách, snažila jsem se je v čekárně prodýchávat a moc přitom neplašit těhulky, co čekaly na monitor.

Zpráva pana doktora byla docela příznivá - už je to konečně tady, přijmou mě k porodu. Takže napřed se mě vyptával na spoustu věcí on a pak porodní asistentka. Té jsem se ptala,jestli mají volný nějaký nadstandardní porodní box, protože z minulých dnů jsem měla ozkoušeno, že na bolestivé poslíčky je sprcha moc prima věc a představa, jak běhám do sprchy přes chodbu se mi moc nelíbila. V tu chvíli žádný volný nebyl, ale tak za půl až tři čtvrtě hodiny bude volný ten s vanou. Zhodnotila jsem sílu kontrakcí a pravila, že na něj teda počkám. Takže další asi necelou třičtvrtě hodinu jsem opět prodýchávala kontrakce v čekárně. Když už jsem myslela, že to vzdám a zazvoním na PA, že je mi jedno, jaký mi dají box, otevřely se dveře a volala mě dovnitř.

V porodním boxu mě PA přivítala, představila se nám jako Darina Smíšková, dala mi andělíčka, s tím, ať se připravím, že uděláme monitor a vyšetření. Takže ve 14:30 jsem byla otevřená asi na 4 cm, byl viditelný ale ještě zbytek čípku. Dohodly jsme se, že chci nálev - poslední týdny jsem trpěla děsnou zácpou a vysloveně jsem cítila, jak mé střeva potřebují vyprázdnit. Kupodivu to zdaleka nebylo tak děsné, jak jsem si představovala. Následovala sprcha a klábosení s manželem, kontrakce se mi dařilo prodýchávat, i když zdaleka ne tak, jak nás učila PA v předporodním kurzu - měla jsem příšerně oteklý nos a dýchat nosem prostě nešlo. V 15:30 jsem byla otevřená na 5 cm, v kontrakcích na 6, PA mi navrhla, že by píchla vodu, aby se to trošku urychlilo. Nějak jsem v tu chvíli cítila, že na to ještě nejsem připravená, že není ten správný čas a požádala ji, aby ještě chvíli počkala. Souhlasila a navrhla mi, ať si vlezu do vany, že mi to určitě udělá dobře. Byla to fakt dobrá rada, ve vaně se kontrakce snášely daleko líp. Zároveň při odchodu zhasla velká světla, takže od té chvíle bylo v boxu příjemné šero, manžel dal do přehrávače mé oblíbené CD.

V tu chvíli jsem se až na kontrakce cítila skvěle, když se blížila kontrakce, tak jsem si opakovala, že s každou další se blíží okamžik, kdy bude naše vytoužené miminko na světě, manžel mi střídavě odpouštěl a dopouštěl vodu do vany, aby měla správnou teplotu, mezi kontrakcemi jsme si povídali. I když po čtvrté hodině už jsem začala cítit nutkání na tlačení, ale věděla jsem, že ještě nesmím, tahle půlhodina byla z celého porodu asi nejnáročnější, ptala jsem se manžela, jestli vážně chceme další děti :)

V 17:15 následovala další kontrola PA , otevřená jsem byla na 7cm, dohodly jsme se, že za čtvrt hodinky píchne tu vodu, následoval poslední monitor. Vtom jsem se rozhodla, že bych zkusila porodit do vany, během těhotenství jsem o tom přemýšlela, ale nebyla jsem si jistá, že bych tak rodit chtěla, ovšem těch pár hodin ve vaně mě přesvědčilo o tom, že bych se o to pokusit mohla. Takže v 17:30 PA píchla vodu, já jsem se přemístila zpátky do vany, s tím, že kdyby byly jakékoliv komplikace, musím ven. Od této chvíle už s námi PA zůstala na sále (odběhla jen dvakrát na velice krátkou dobu), proběhlo několik kontrol, už přímo ve vaně, monitor také - jen přiložila sondu monitoru na můj pupek vystrčený z vody, poslechly jsme ozvy a hned zase zpátky pod vodu. V šest hodin jsem konečně dostala povolení tlačit. Konečně je to tady, naše miminko už bude brzo s námi!

Snažím se tlačit, uvědomuju si přitom, co nás učila PA v kurzu, hlavně netlačit do hlavy, vždycky první dvě nadechnutí to jde, ale třetí už tlačím do hlavy a vím to. V 18:45 už vykukuje hlavička, ale protože nedokážu tlačit delší dobu v kuse, zase zalézá zpátky. Pak nakukuje jiná PA, ptá se té naší, jestli chce vystřídat - ne, prý už s námi zůstane, v sedm jí končí směna, ale do té doby prý určitě porodíme :) 18:55 přichází pan doktor Štelcl, (je to ten stejný, který mě přijímal, uvědomuji si, že vlastně celou tu dobu s námi byla na sále jen PA), kouká na mě jak tlačím a jak se hlavička pořád vrací, při třetí kontrakci se domlouvá s PA, že při příští už porodíme a při další kontrakci mi dává ruku na bříško a docela jemně (kdybych tu ruku neviděla, tak o ní snad ani nevím) zatlačí, takže miminko už se nemá kam vrátit a hlavička je venku, na další zatlačení i zbytek tělíčka. Šahám si na toho drobečka, tečou mi slzy štěstí, PA stříhá pupečník a rychle odnáší, bylo potřeba odsátí, nalokala se plodové vody, manžel hned běžel za ní, po ošetření ji dostal do náručí a poctivě choval.

Mě zatím PA přemísťuje na lůžko, kde jsem ani nevím jak porodila placentu a kde čekám na dr., který mě přichází zašít. Trošku jsem se natrhla, prý fakt jen malounko, ale hodně to krvácí, takže mě poctivě štupuje, za každý steh, který je trošku cítit se mi omlouvá. Po zašití mi konečně manžel půjčil Anežku -  přisává se, ale je hodně unavená, takže za chvíli usíná. Takhle jsme společně strávili ještě tři a půl hodinky než mě přestěhovali na pokoj. Po čtyřech letech čekání je náš první brouček konečně s námi, doufám že brzo přibude další.

Pamatuju si, že jsem se cítila hrozně šťastná, plná energie, říkala jsem manželovi, že porod byl fakt pohoda a že si ho do roka dám klidně znova :)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Terka07 nám napsal(a): Rozhodla jsem se, že i já se s Vámi podělím o můj porod. Termín jsem měla 27.1.2007.

Ale ten den se nic nedělo, až druhý den ráno ze mě začla odcházet hlenová zátka, a samozřejmě jako prvorodiče jsme měli strach, že se jedná o plodovku a tak jsme vyrazili. V nemocnici udělali test a voda to nebyla, ale už si mě tam nechali.

Druhý den ráno jsem se probudila v půl 6 a cítila slabou bolest, a říkala si že je to asi ONO, vyšetřili mě a říkali, že tam nějaký nález je. Já si pěkně prodýchávala a říkala si, že je to dobrý, to není hrozný a že to zvládnu, ale to jsem ještě nevěděla.

Po dvou hodinách už jsem měla bolesti po 6 minutách a už začínalo jít do tuhýho, hodně mi pomáhala horká sprcha, kolem půl 12 dorazil můj přítel. Na poslední chvíli si rozmyslel, že u toho chce být. To už jsem měla bolesti po 4 minutách a dost to bolelo, šli jsme spolu do vany, po hodince už jsem to nemohla vydržet, přišla PA a vyšetřila mě měla jsem 4cm. Bylo mi hrozně, tolik bolesti a tak málo cm, šli jsme spolu na pokoj, za půl hodinyjsem volala PA, ať mě vyšetří, že už to nemůžu vydržet a měla jsem 7cm, měla jsem chodit, že prý už to bude, snad za pět minut jsem měla tlak na konečník, a šlo se na sál.

Jenže na sále se to nějak všechno zastavilo, měla jsem krátké kontrakce a nestihla jsem se ani nadechnout natož zatlačit, pořád jsem slejzala a zase lezla na kozu, měla jsem tlačit a neměla jsem tlačit. Po hodinu takového tělocviku a 5 dávkách oxytocinu už bylo zle, přišel primář, že pokud neporodim do 10 min, tak vezmou kleště. To mě nabudilo, a já začla tlačit, nakonec vzal doktor injekci, opíchal mě a zatlačila jsem, střihnul a malá byla venku.

Okamžitě jí odnesli, byla přidušená a museli jí dávat dýchat kyslík. Za 5 min mi jí donesli na přisátí, byla tak podobná příteli až mě mrazilo a hlavně byla tak malá a KRASNA. Terezka SE NARODILA 29.1.2007 v 16:20 a vážila 3360 gramů a měřila 49 cm. Potom následovalo hodinové šití. Na porod jako takový nevzpomínám ráda, ale zase mi dal mojí krásnou holčičku, a ta dvouměsíční rekonsvalescence už je skoro zapomenuta.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jofinka nám napsal(a):

Tak jsem se konečně taky dostala k tomu, napsat svůj porod, no vlastně porod...?

Naše dvojčata podnikla několik pokusů opustit svůj domeček předčasně. Asi celkem tři.

Poprvé ve 32 tt, kdy se během odpoledne otočily, málem mi přitom natrhly břicho a zlomily páteř a pak mě popohnaly do porodnice. Tam jsem strávila krásných 8 dnů, kdy do mě futrovali magnesium horem dolem (báječná záležitost zejména pro těhule se zácpou Velmi šťastný), pouštěli do mě hrozně štípavý antibiotika a vůbec se mnou různě podivně nakládali.

Podruhé se jim to málem podařilo dva dny před porodem, kdy Kačenka měla špatný monitor. Poslali mě na sál, kde jsem hodinu ležela na tamním monitoru, který byl už v pořádku. Byla jsem moc ráda. Sloužil pan doktor, který opravdu hodně šilhal. Říkali, že je kapacita, ale věřte tomu, když do vás má řezat Velmi šťastný.

No a nakonec se narodily plánovaný císařským řezem. Tak snad, jak jsme se k němu dopracovali. Přesto, že to nejprve vypadalo, že je vůbec nedonosím, tak jsem ve věku 38+0 nastupovala do porodnice s tím, že porodím normálně (podotýkám, že jsem si předtím vysadila magnézium, popíjela vyháněcí lektvar, donutila i manžela ke spolupráci Velmi šťastný - prostě co se dalo). Ale klid na lůžku v porodnici způsobil, že i když jsem nastupovala s monitorem právě tak k porodu, postupně jsem byla úplně bez kontrakcí. Po hamiltonu mi odešla zátka, ale nález se prostě neměnil. A vzhledem k tomu, že jsem navíc měla cukrovku, tak se naplánoval císař.

V pondělí ráno, ve věku 39 tt jsem tedy nastoupila na přípravu. Nejhorší zážitek z celého porodu. Holení by šlo, klistýr byl šílený. Ne že bych byla taková posera, ale ... na přípravě nás bylo asi 10 na dva záchody, ještě navíc spojené se sprchami. Opravdu jsem tu zažila horké chvilky, kdy jsem opravdu propadala beznaději. Dneska už se tomu směju, ale tam mi do smíchu nebylo.

Potom už to bylo celkem v pohodě, ale strašně jsem se bála, to musím přiznat. Zavedli mi cévku (pěknej humus), několik kanyl, píchli spinál a čekalo se na pana doktora. Naštěstí uvíznul ve stejné zácpě jako manžel. Nakonec to stihli oba.

Začátek mám trochu v mlze, protože jsem trochu přiomdlela. Hrozně mi klesl tlak, jen jsem slyšela, jak dr. říká: zkouška, cítíte něco a já byla úplně mimo. Řekla jsem jen ne a doktor, tak rychle, my nejsme ten hlavní problém. Potom jsem slyšela glo glo glo a uááááááááááá a Kristýnka byla na světě. Neukázali mi jí, protože jsem stále byla přiomdlelá. Pak druhý glo glo glo auáááááááááááá a Kačenka byla na světě. Tu mi ukázali. Byla celá fialová a od mázku a hrozně řvala. Tak krásně jsem nikoho ještě řvát neslyšela. (Řve stále, ale už mi to přijde méně rozkošné - někdy)

Pak mě šili. Tahalo to, ale nebolelo.Viděla jsem otevřenýma dveřma, jak manžel pobíhá okolo holčiček. Měl je dřív než já. Potom mi je přinesli ukázat. Byly celý zakuklený a zabalený v dece a už vůbec nebrečely. Měla jsem kyslíkovou masku, tak jsem jim nemohla dát ani pusu a jak jsem řvala, tak jsem ani nikomu nemohla říct, aby mi jí sundali. Naštěstí tam byla kamarádka-sestřička, která to pochopila a kyslíkovou masku mi obratně připnula na ucho. Tak jsem mohla dát našim berunkám aspoň pusinku. A pak jsem řvala a řvala a řvala, když oni jsou tak krásný.

Jen mi chybí jeden dílek. Jeden dílek puzzle - porod. Skládačka není úplná, aspoň já to tak cítím. Myslete si co chcete, ale císařská řez je prostě vyjmutí plodu stěnou břišní. Ale nehroutím se z toho. Mnohem smutnější bych byla, kdybych třeba nemohla kojit. Ale i tak to byl úžasný zážitek a snad si ten dílek doplním příště.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rehana nám napsal(a):

Dneska se přihodila strašná spousta událostí. Nejdřív mi volala kamarádka, která si zoufale přeje přijít do jiného stavu (doma už má pětiletého kloučka a druhého těhotenství se ne a ne dočkat), že si se mnou potřebuje popovídat, neb jí doktor posílá na IVF a ona nezná nikoho než mě, který tuto proceduru absolvoval.

Moje sestra porodila krásnou zdravou holčičku....

Kamarádův hendikepovaný syn se konečně naučil sám sedět...

Všechno mě to tak nějak rozněžnilo, dojalo a inspirovalo k tomu, abych sepsala, jak jsem přišla já k tomu mému zázraku jménem Lukáš.

S manželem jsme spolu šest let. Loni na jaře mě dostihly nějaké zdravotní problémy a já jsem se s podezřením na zánět slepého střeva dostala na chirurgickou ambulanci. Tam mě vyšetřili a poslali na gynekologii, že slepé střevo to není, tak ať mě ještě prohlídnou tam.

Prohlídli, ale závěr byl pro mě trošku šok.

Primář si mě posadil na židličku a povídá mi, jestli beru antikoncepci a já že ne, ale o miminko se zatím nijak aktivně nesnažíme (dávali jsme si pozor, ale kdyby "to" přišlo, nešťastní bychom z toho nebyli). No a on začal... že mé problémy a bolesti způsobuje Endometrióza, že mám v břiše už spoustu ložisek, ve kterých se tvoří cysty a s každou menstruací se to zhoršuje a že by mi doporučil otěhotnět, neboť to jediné mi může další rozrůstání zastavit, popřípadě možná i vyléčit ... no, ale jelikož normální otěhotnění přirozenou cestou nebude na 90 procent možné, tak by mě doporučil na IVF.

Šok, odcházela jsem se slzami v očích. Dostala jsem dítě na recept! Ne že bych se tomu tolik bránila, ale - prostě to někdo naplánoval za mě, nějaké vyšší síly se rozhodly za mě, že teď je ten správný čas... manžel už z toho tak vykolejený nebyl, vzal to jako fakt, řekl, že se vezmem a budem mít paterčata (celou pětku do ledního hokejeJ)

Tak se stalo, že jsem se do měsíce ocitla na klinice asistované reprodukce. Celá procedura s umělým otěhotněním je velice zajímavá a pro mě přínosná zkušenost. Samozřejmě, že jsem se hrozně bála, protože do té doby jsem věděla pouze to, že něco takového existuje, ale to bylo asi tak vše.

V ARTu byli ovšem všichni velice vstřícní, milí a ochotní, takže jsem se bez problémů dozvěděla vše, co bylo potřeba a šli jsme na věc. Vše probíhalo naprosto v pořádku, já se cítila dobře a vypadalo to, že budeme úspěšní. Dokonce jsem si po deseti dnech po transferu embryí zpět do dělohy udělala těhotenský test a --- byly tam dvě čárky! Kráááása. Ta jedna byla sice slaboučká, ale byla tam.

Tak jsem jeli na kliniku, kde mi vzali krev a udělali ultrazvuk - a nic - výsledek byl přinejmenším ... spornýL

Domů jsem jela se zvláštním, řekla bych téměř špatným pocitem - a oprávněně. Když jsme dojeli, začala jsem krvácet - hodně, silně a dlouho...

Bylo 7.června

Celou dobu, co jsem se připravovala na IVF, jsem si namlouvala, že když to nevyjde, tak z toho nebudu nešťastná, že se to napoprvé málokdy povede a že se nic neděje - ale stejně to bolelo! A moc!

Mockrát jsem plakala do polštáře...

Nakonec jsem to však překonala a objednala se na druhý pokus - na srpen...

Tak jsme si odjeli na kola, na svatební cestu na Djerbu a.......

Vrátila jsem se se zpožděnou menstruací. V tu dobu mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla být těhotná. Přičítala jsem to všemu možnému - neúspěšnému pokusu o IVF a změně prostředí, vysokým teplotám (přece jen bylo léto.)

Byla jsem těhotná! Přirozenou cestou.

Jsem přesvědčená, že k tomu přispěly hormony, které jsem brala, pročištění po předešlé velmi silné menstruaci a hlavně - psychika! Upínala jsem se k srpnovému druhému pokusu o IVF, takže mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, že by to snad mohlo jít i jinak.

Těhotenství prběhlo naprosto bez problémů (když nepočítám občasné objímání záchodové mísy, semtam tvrdnutí břicha, otékání podobné běžné těhuneduhy,) termín jsem měla vypočítaný na 14.3.2007, ale já jsem si pořád myslela že budu rodit o něco dřív, protože oba dva s bráškou jsme narození předčasně. Ale nestalo se tak. Náš miláček si počkal. Narodil se 25.3., přesně k Manželovým narozeninám.

Porod jsem sepsala, myslím celkem věrně hned poté, nějak takhle:

Jak všechny už víte, od začátku těhotenství jsem byla přesvědčená, že budu rodit minimálně o 14 dní dřív. Oba s bráškou jsme přišli na svět celkem brzy - já dokonce o 4 týdny, tak jsem předpokládala, že by se to mohlo podědit - no, nestalo se.

Ve středu 21.3. mi po vyšetření v porodnici odešla zátka, v pátek jsem byla znovu na kontrole a tam mi doktor řekl, že se nález konečně změnil a že " tomu trošku pomůže" a že si myslí, že o víkendu porodím, a když ne, tak v pondělí nastoupím na vyvolání...

V sobotu 24.3. jsem vstala jako obvykle, nic mi nebylo, jen jsem měla trošku průjem, ale to nebylo posední dobou nic neobvyklého...

Na odpoledne jsem domluvila návštěvu u tchánovců (byla bych doma hrozně nervózní). Měli jsme tam dorazit ve čtyři odpoledne.

Sedla jsem k počítači a povídala si se skorošvagrovou, a psala jí, že mi nic neni, že se cítím pořád stejně, jen mě trošku pobolívaj záda, podbřišek (opět nic neobvyklého) a najednou jsem ucítila, jak ze mě vylítlo trošku vody. Vylítla jsem, že jsem se asi počůrala, tak jsem šla na záchod, ale zaboha jsem nedokázala identifikovat, odkud to teče...

Tak jsem vlezla do vany a koukám že je to takový narůžovělý, tak jsem usoudila, že to moč asi nebude, ale bylo toho celkem málo, tak jsem si vzala vložku a čekala... Bolesti v podbřišku a v zádech byly pořád, tak jsem to začala počítat. Byly tak po 7-10 minutách...

Při každém takovém stahu ze mě stále cosi vytékalo. No a když to teklo ještě po dvou hodinách, tak jsme se rozhodli, že raději pojedeme do porodnice..

Tak jsme dorazili.

Sestřička zjistila, že to skutečně byla plodovka, tak mi naměřili monitor (-rovná čára...), doktor mě vyšetřil a říkal, že jsem tak na prst. Že si mě tam nechaj, ale že manžel má jet klidně domu, že to hnedtak nebude, že mu kdyžtak v noci zavoláme, kdyby se to začlo rozbíhat. Odvedli mě na rizikový a já zjistila, že jsem na pokoji úplně sama, tak tam se mnou manžel zůstal a domluvili jsme se, že tam bude se mnou až do půl devátý a pak půjde k tchánovcům koukat na fotbal...

Mezitím se mi celkem slušně rozběhly kontrakce, ale jenom do zad a do podbřišku. Bolelo to jak ďas, ale na monitoru byla pořád rovná čára, tak sestřička říkala, ať se šetřim a snažim se moc nefunět, že to bude ještě horší...

To mě teda stálo hodně sebezapření. Bolelo to s prominutim "jako kráva", tak jsem si říkala, že jestli ještě přituhne, tak to asi nepřežiju. No, a pak mi začly tlaky na konečník - to bylo asi osm. Tak to říkám sestřičce, ta došla pro doktora a ten mi po vyšetření řekl, že se to začlo pěkně rozbíhat a že jdem na sál ... a bylo po fotbale...

Přesunuli jsme se na předpokojíky, to už byly kontrakce vážně silný tak po 2-3 minutách. Strávila jsem celou dobu ve vaně s horkou vodou - to bylo báječný, bez toho bych to asi vážně nezvládla...

Ale na monitoru stále nebylo nic....

Asi tak v půl dvanáctý do mě PA šáhla a k mému překvapení povídá, že jsem na 6, možná na osm centimetrů a že do dvanácti mi to neslíbí, ale do jedný že určitě porodim

To bylo jak rajská hudba.... Šla jsem teda ještě na chvilku do vany a kolem dvanáctý přišla sestřička zkontrolovat, jak se otevírám. To už jsem byla na 10, ale ještě nebyla úplně zašlá branka, tak se mě zeptala, jestlli chci radši počkat ještě několik kontrakcí, než zajde, a nebo tomu trošku pomůžem, že mi jí přidrží, já zatlačim a hlavička sklouzne do porodních cest, ale že to bude bolet... V tu chvíli bych vydržela snad úplně všechno!

Upozorñuju, že tohle se odehrávalo stále ve vaně...

asi tak po pěti minutách se mi začlo chtít děsně tlačit, tak jsem zakřičela na PA, ta přišla, zkontrolovala a poslala mě na sál na křeslo...

Porodní křeslo je něco báječného, nedokážu si představit lepší polohu pro porod! Z každé strany si stoupla jedna PA, za hlavu manžel a přede mě doktor a šlo se na to... Druhá doba porodní je už naprosto báječná. Když mi řekli, že můžu tlačit, tak se mi děsně ulevilo. Ne že by to nebolelo, ale bolí to prostě jinak než kontrakce...

Na několik zatlačení byl malej venku. PA na mě sice musela trošku hupsnout, aby mu pomohla, protože ho držela šňůra (měl jí omotanou kolem krku, ale jenom volně, tak se mi nepřidusil)

Bylo 25.3.2007 0.25. Přesně den manželových narozenin. Zmohla jsem se akorát na " TAK VŠECHNO NEJLEPŠÍ, TAŤKO" - počkal si 25 minut, aby se narodil ve stejný datum - myslím, že je to ten nejkrásněší dárek!

Byl malinkej , fialovej a, měl protáhlou hlavičku , ale byl nádhernej a hlavně NÁŠ!

Manžel byl úžasnej, byl celou dobu se mnou a i když si myslí, že mi nemohl nijak pomoct, pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější, že tam prostě byl, protože bez něj bych to určitě nezvládla! Na konci mi držel hlavu, když jsem tlačila a hladil mě po vlasech, hrozně mu za to děkuju!

Na konec bych chtěla říct, že jsem měla úplně báječný tým, PA i doktor byli skvělí, hrozně moc mi pomohli!

Myslím si, že na prvrodičku jsem měla poměrně pěkný a rychlý porod a všem bych přála, aby to prožili tak v pohodě jako já!

Dnes je mému Lukáškovi něco málo přes půl roku. Je to andílek k zulíbání. Je krásný, zdravý, vitální. Ze všech stran slýchám, že je na něm vidět, že je to vymodlené dítě a že na něj přenáším svůj vnitřní klid a pohodu. Já zas tvrdím, že není tak klidný, jak se zdá na první pohled, že se umí pěkně navztekat a vyřádit - ale to je asi potřeba.

Každý den děkuji Bohu za každý jeho dech, každý úsměv i pláč. Pokaždé když se mi podívá do očí a pohladí mě tou jeho buclatou ručičkou po tváři, srdíčko se mi rozbuší! Miluju ho, strašně moc, je to zázrak zázraků!

Myslím, že mi každá matka musí dát zapravdu, že porodit dítě je zážitek, kterému se nic na světě nevyrovná.

Lukášku, jsi to nejcennější co na světě mám, jsi poklad mého života - děkuji ti, že jsi - naplňuješ každičký můj den štěstím!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chatline nám napsal(a):

Těhotenství samo o sobě pro mě nebylo nijak zvlášť náročné ... kdybych občas necítila pohyby - které se samozřejmě stupňovaly a zesilovaly a nebýt toho, že jsem 14 dní před porodem byla doslova pořádná kulička, tak bylo vše super ... celý těhotenství jsem si nepřipouštěla jinou variantu, než že to bude holčička - nenechala jsem si říct, co vlastně čekám ... připadalo mi to tak správně a po berušce jsem moc toužila...

Vám ale teď chci popsat, jak se vlastně můj malej Viky dostal složitou strastiplnou cestou na svět.... Celá rodina už netrpělivě vyčkávala příchodu nového potomka - prvorozeného vnuka (vnučky), synovce (neteře), dokonce i pra a prapra... bylo to v úterý 26.dubna 2005 asi tak kolem 10 hodiny dopoledne ... začalo mi takové zvláštní píchání ... ale jen tak občas ... v ten den jsem mela zrovna jet na prohlídku, kterou jsem však na radu mojí mámy neabsolvovala ... jela bych totiž autobsem a hrozilo, že bych třeba porodila po cestě - byla jsem už po 2. termínu ... tak jsem to chtěla odložit, že to přejde a pojedu druhý den ...

V to úterý, aniž by jsme cokoliv veděli, zhruba v dobu, kdy mi začaly bolesti, nám umřel velmi dobrý rodinný přítel - pro mě byl jako strejda - i když jsem dospělá ... hrozně si přál dožít se malého, protože on sám, byť mu bylo 78 let, svoje vnuky ani vnučky neměl ... prožíval se mnou celé těhotenství a o to víc mě to mrzelo... (když jsem byla ve 3. měsíci, tak jsem jela do Olomouce ke svojí babičce a dědovi jim oznámit, že čekám přírůstek - měla jsem novou těh.kartu ... odpoledne jsme se rozloučili, jela jsem k tátovi a na další den volá babička, že děda umřel - měl těžkou rakovinu plic a vykrvácel doma ... bylo to jako blesk z čistýho nebe ... jako kdyby ten můj dědeček čekal právě na tuhle zprávu a pak mohl klidně umřít a věděl, že jeho krev půjde dál ... takže místo oslavy jsme chytali pohřeb...), všechno je to zvláštní, jak jsou lidské světy propojeny ... jak se říká: má někdo umřít aby mohl na svět přijít nový život... a pohlaví se určovalo právě podle nebožtíka ... no tehdy mi to nedocházelo, ale po úmrtí strejdy jsem si začala být jistá, že to bude chlapeček, ale přesvědčovala jsem se, že se to jen říká, že to tak není...

Když bolesti ustoupily, tak to byly poslední chvíle před porodem a poslední možnost, kdy jsem se pořádně vyspala ... ve středu przy ráno mě vzbudily děsné bolesti, které se stále navyšovaly a zhoršovaly, ale pořád to šlo ... voda mi neodtekla, tak jsem tomu nechávala volný průběh ... jenže na podvečer byly bolesti tak silné, že mě moje sestra s přítelem vezly na gyn.pohotovost do nemocnice ... prošla jsem hlavně ozvama ... (tenkrát byl myslím nejakej fotbalovej zápas nebo tak něco), ultrazvuk mi pan doktor ani nedělal, co by se taky namahal ... no a s přihlouplým pohledem mi sdělil, že to jsou jen poslíčci a poslal mě domů! No chápete to??? Po 2. termínu???? no tak mě zase odvezli domů a prý to zase přejde ... že se nic neděje.

Nemohla jsem do sebe dostat jediné sousto, kapku vody, stále jsem se kroutila jak žížala ... celou noc jsem nespala, prochodila jsem snad každý centimetr celýho velkýho baráku, chvíli jsem klečela, chvíli v dřepu, pak zase zkusit lehnout, chvíli jsem seděla ... no a takhle to šlo celou noc, chudák máma ta nespala se mnou - i když přecejen ona aspon na 4 hodiny usnula ... já byla tak unavená, že jsem už plakala ne jen bolestí, ale i zlostí na toho doktora...ve čtvrtek 28.4:2005 ráno jsme se s mámou dohodly, že mě odveze ke svému gyn., jenže když jsem tam dorazily, tak pan doktor měl službu jinde, tak jsme se shodly, že jedeme do nemocnice .... a máma byla připravená na to, že se prostě už tentokrát nenechá odbýt a že prostě porodím i kdyby mě měla rodit ona sama ... přijely jsme tam, máma sestřičce na příjmu vše vylíčila, ta neváhala, okamžitě mě poslala do sprch, pak na prohlídku a pak na sál čekat na doktora - modlila jsem se, aby mě nerodil doktor z minulé noci...asi bych nezůstala u slušných slov, ale naštěstí přišla taková mladá hubeňoučká a droboučká doktorka, hned mi byla sympatická, ale hlavně jsem byla ráda, že už to budu mít za pár hodin za sebou ... nemohla jsem se samou bolestí dočkat .... dali mi kapačku a já pak byla v takovém menším kolotoči ... procházka po chodbě, sprcha, klek na žíněnku a opírat se o balon, samozřejmě vše s kapačkou ... trvalo to asi 2 hodiny - mezitím máma i doktorce vylíčila příběh než jsme se do nemocnice dostaly, tím pádem i paní doktorka věděla, že jsem úplně vyčerpaná, bez síly ...

No pak se na mě pani dr. přišla podívat a už to začalo - jo zapoměla jsem vám říct, že máma byla u porodu se mnou ... tlačit, dýchat, tlačit ... znáte to asi všechny, které jste si tímhle prošly ... malej ze mě vyletěl jako střela a tak jsem se z posledních sil vzepřela, abych se podívala,j estli není rozplácnutej o stěnu ... při posledním zatlačení mi máma ještě říkala, abych tlačila, že budu mít tu vysněnou holčičku ... no pak mi malýho okamžitě odnesli a já nevěděla, co se děje ... mezitím probíhaly samozřejmě poporodní úpravy ... no a jak jsem vždycky toužila po tom, že budu mít malýho na bříšku, tak se tak nestalo ... nechybělo mnoho a malej tady nemusel být - totálně zkažená plodová voda a asi ještě něco víc, protože i máma byla vystrašená a sestry lítaly tam a zpátky tam a zpátky - jak na letišti ... samozřejme mi p.dr. oznámila, že je to kluk, že váží 3354g a měří 51 cm ... byla jsem štastná, konečně bolesti o dost ustoupily, ale pořád jsem ještě malýho neviděla a neměla u sebe ... za nedlouho mi jej přinesly a já byla hrdá, hrdá na to, že jsem dokázala něco tak úžasnýho, nádhernýho, skvělýho, že je to moje krev ... dala jsem mu po tom všem jméno Viktor ... máma odcházela ze sálu a ještě se otáčí a říká "jo a sestři my se pak domluvíme na píchání těch oušek", pak se zarazila, doktorka koukla na sestřičku, ta na mámu a všechny vyprskly smíchy ... pak se máma plácla do čela se slovy "vždyť my máme kluka!!!!" - abych vám to trochu vysvětlila - já si pohlaví říct nenechala, ale můj táta s maceškou to vědět chtěly, tak jsem požádala doktora, aby to napsal na papírek a vložil do připravené obálky ... slíbíli mi, že to zůstane pouze u nich, že to nikomu neřeknou, ale nevydrželi naléhání mámy ... no a právě podle ultrazvuku měl můj brouček být vlastně beruška...

No sešitá jsem byla tak, že jsem si 8 týdnů nemohla sednout, ale to jsou takové bolesti, na které se velmi rychle zapomíná ... to mi můžete věřit ... no a až když jsem přestala kojit, tak mi máma řekla, že malej měl namále ... dnes už na celý tohle vzpomínám se zvláštní nostalgií a jsem nesmírně šťastná, že už život není jen o mně, ale o nás...

Přejeme všem maminkám i těm budoucím hodně trpělivosti, štěstí a rychlý porod...

Lucka a Viktorek

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hoandra nám napsal(a):

Tak skoro šest týdnů mi trvalo sepsat druhý porod.

Jsem pravá přenašečka a i druhý porod mi byl vyvoláván. Prostě jsem ta výjimka, která potvrzuje pravidlo, že druhý porod je dřív a rychlejší. Tak takhle nějak to bylo...

25.10. jsem nastoupila do nemocnice. Po vstupním vyšetřením (dooost nepříjemným), na kterém mi bylo řečeno, že vše je krásně připravené, hlenová zátka odchází atd. atd., jsem se šla "ubytovat". Téhož dne odpoledne mě ještě čekal ultrazvuk, na který jsem se strašně těšila. Tam mi doktorka sdělila, že mimi bude malé, cca 3200 gramů maximálně.

Druhý den ráno mě čekalo opět vyšetření s tím, že bude následovat zátěžový test. To vyšetření bylo pro mě ještě brutálnější než předešlého dne. Vyvolalo to u mě kontrakce po 2 minutách, takže se zátěžák zrušil, s tím, že se to začíná samo rozjíždět. Ha - jaký to omyl. Po obědě to ustalo.

Další den ráno mě čekal slíbený zátěžový test, jenže se rodilo o sto šest, tak se mi posunul až na 10 hod. dopoledne. Zátěžák probíhal docela v pohodě, jedna PA, co mi ho dělala (fajn ženská), se mě optala, zda chci rodit, tak jsem jí řekla, že velice ráda (to jsem se pořád na porod těšila). Tak mi dala dvojitou dávku, to se dalo taky zvládnout, prý se to tam hezky připraví (ha - další omyl). No po zátěžovým testu mi bylo sděleno, že děloha a mimi jsou připraveni, jen ta děloha je trošku víc dráždivá. Zbytek dne proběhl v klídku, sem tam nějaká bolest, ale nic moc.

Následující ráno v 7 hodin mi byla zavedena tabletka a byla jsem "ubytována" na předporodním pokoji. Ten byl nádhernej, bylo tam vše - vana, provaz, žebřiny, balón... Tak hned po půl hodince v půl 8 jsem začala pociťovat bolesti v podbříšku a to rovnou po 2 minutách. V tu dobu jsem si vzpomněla na svůj první porod, který probíhal podobně. Ze začátku to byla pohodička, jenže to nemělo vůbec vliv na otvírání a trvalo to takhle až do večera. A navíc nedalo se přitom vůbec spát. Každou skoro hodinku jsem chodila na záznam, takže to bylo docela otravný.

V podvečer při střídání služby mi bylo sděleno, že jsem na sotva 2 prsty, hm to bylo něco pro mě, už jsem toho měla po krk. Celý den to byl totiž prst jeden. Kolem té šesté nebo sedmé mi dovolili se najíst, hurááá. (Asi věděli, že se nic dít nebude) Po osmé to vzdala i doktorka s PA a poslali mě na svůj pokoj s tím, že mi dají injekci, po které buď se prospím nebo se to rozjede. Tak v tu chvíli to byl úplně stejný scénář jako u prvního porodu. Pro jistotu jsem volala manželovi, aby kdyžtak měl telefon u hlavy, že se možná malej narodí stejně jako jeho starší bráška, časově to odpovídalo. Manžel to dokonce uvítal a těšil se, aby to vyšlo. Chudák celou noc nespal.

Na pokoji mi sestra dala injekci a já se těšila (ano ještě pořád jsem se těšila), že už to brzo bude. Jen jsem ležela a myslela na mimi. Nakonec jsem se probrala asi tak kolem druhý a zjistila, že jsem vlastně spala a to docela tvrdě. Dokonce jsem se tak pěkně za celé těhotenství nevyspala. Do rána jsem pak měla po půl hodince mírnou kontrakci.

V den "D" mi byla opět v 7 hodin ráno zavedena tabletka a pan doktor řekl, že je to tam krásně měkoučký a že "dneska" porodíme. Ale kdy to mi neřekl. Přesně za půl hodinky začaly bolesti, ale ne jak předešlý den, ale pořádný kontrakce a to rovnou po 2 minutách. V 8 hodin monitor, jsem myslela, že bolestí vylezu na strop. Po té vyšetření a ejhle už jsme na 4 prsty. PA mluvila s doktorem, jestli má udělat přípravu, ten jí řekl, že ještě ne, že chvíli počkáme.

Asi tak za půl hodinky mi chtěli píchnout plodovku, no už nemuseli. Musela jsem jít totiž na velkou a najednou mi začala odcházet sama, dokonce s příměsí krve. To mě trošku vyděsilo. Znovu vyšetření, šup už jsme na 5 prstů, teda to je najednou rychlost. Kontrakce šílený, takový teda u prvního nebyly. Je asi tak 9 hodin a já volám manželovi ať okamžitě přijede, no ono to bylo spíš : "Přijď hned" - konec hovoru. Byl tam během čtvrt hodinky. To už jsem byla na 7 prstů a myslela že umřu. Navíc se to nelíbilo malému, tak mi museli napíchnout glukózu a ještě něco, to už nevim co. Ty hnusný kontrakce byli od začátku křížový a fakt děsný. Když jsem se podívala v jednu chvíli na záznam, viděla jsem tam ty kopce, ne kopce ale hory. Víš už snad ani nešly.

Od půl 10 jsem je přemlouvala k tomu, abych mohla tlačit. Bohužel mi to nedovolili, musela jsem prodýchávat, ha ha ha, to se jim řekne. Přesně v 10 hodin mi dovolili tlačit a v 10.08 hodin se Ondrášek narodil (původně nám řekli 10.10h, jen měli špatně seřízený čas. Den předtím byl ten posun času). To byla úleva a krása. Koukla jsem na manžela a byl na omdlení, ale brzo se vzchopil a šel na vážení a měření.

Já zatím porodila placentu a přetrpěla šití, tentokrát jen venku. Když jsem slyšela, že má malej 3520 g nevěřila jsem vlastním uším. Prý to bude malé mimi, ha. Já teda taky počítala tak do 3,2 kg. Ondra se hned přisál a pak jsme se jen kochali a kochali. Dnes už mu bude 6 týdnů, mlíčko mu chutná, i když je z lahvičky, pravidelně každý podvečer křičí 2 hodinky, no jo ty prdíky. Začíná se pěkně smát a vydávat zajímavé zvuky. Jeho bráška si už na něj zvykl a dává mu pusinky a hladí ho.

Hned po porodu a pár týdnů po něj jsem prohlásila, že třetí dítko ani náhodou, jen když to za mě někdo porodí. Dnes si začínám pohrávat s myšlenkou, že by možná... tak za dva roky... ta holčička přijít mohla.

Hoandra + Adámek + Ondrášek

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lidundju nám napsal(a):

Snad od začátku třetího těhotenství jsem si přála porodit PŘIROZENĚ. Co to pro mě znamenalo? Byla jsem skromná - jen to, že po dvou předchozích vyvolávyných porodech jsem chtěla zažít ten pocit, jak to začíná "SAMO OD SEBE... " Chtěla jsem jet do porodnice z domova, jako skoro všechny ostatní rodící ženy. Všechny ostatní ženy, které rodí před termínem nebo kolem termínu....

Hodně jsem tomu věřila, že se to tentokrát povede podle mých představ.

Těhotenství probíhalo bez komplikací, všechny testy v pořádku, ultrazvuky taktéž. Ale jak se blížil terín porodu, vzrůstalo  ve mně napětí, jak to tentokrát dopadne...

Asi od 37tt , kdy mi bylo řečeno, že už můžu v klidu rodit, jsem začala pozorovat více své tělo a zjišťovala, zda už se porod blíží... Občas se nějaký ten poslíček objevil a já jsem stále doufala...  Moje naděje se zmenšovala s blížícím se termínem... a pomalinku se opět vkrádala beznaděje... Byl asi týden do termínu a pořád nic...já už se začala opět připravovat na myšlenku, že ani tentokrát to nebude přirozeně a že opět půjdu na vyvolávání. Nejdříve mě to mrzelo, ale pak jsem se rozhodla, že to nechám na mimču, ať si samo vybere a už jsem se tím netrápila, tedy aspoň ne tolik... Musela jsem se s tím docela poprat, v tu chvíli to nebylo úplně snadné (jsou samozřejmě mnohem důležitější věci na světě, než takové prkotiny, ale v tu chvíli to člověk nechápe...), ale nakonec se mi to podařilo.A já už podvědomě cítila, že to prostě opět půjde přes vyvolávání. Ještě jsem se trochu uklidňovala spoustou příkladů, kdy holky odjížděly den před vyvoláváním samy do porodnice.... ale u mě to tedy opět nevyšlo, zato jsem se pěkně naposled doma vyspala :) Byla jsem už se vším smířená, a dokonce jsem se do nemocnice těšila,jak si odpočinu a že už brzy budu s naším drobečkem.

V den nástupu se nic moc nedělo, prošla jsem jen zátěžovým testem a večer nám píchli nějaký oblbovák na spaní a uvolnění porodních cest...ještě ráno jsem byla jak praštěná...

Druhý den nahlásili, že mi nejspíše tabletu zavedou, na sále sice bylo několik rodiček, ale prý u mě jako vícerodičky je pravděpodobnost, že to půjde rychle...V 9 hod jsem dostala tabletu a za hodinu už začaly kontrakce. Byly docela citelné,ale daly se zvládnout. Šla jsem to nahlásit sestřičce, ale ta řekla, že až za půl hodiny udělají monitor. Na monitoru už jsem se docela kroutila, ale stále to ještě šlo... ovšem sestra asi nějak nepochopila, že už opravdu rodím,a ještě mi různě klepala břichem, aby ten záznam byl "pěkný"... no to už bylo docela nepříjemné..Ovšem v něčem mi tahle "drsná" sestřička hodně pomohla, poradila mi, jak mám dýchat při kontrakcích...nakonec to pro mě byla klíčová informace...prý JAKO PEJSEK...Tak jo... řekla jsem si, pak to zkusím...

Po monitoru zavolali dr.. prohlédla mě a kolem 10:30 jsem šla na sál. Kontrakce byly ještě poměrně snesitelné, měla jsem výbornou náladu a už mi bylo úplně fuk, jestli rodím "sama od sebe" nebo ne. Na sále byly moc milé sestřičky, daly mi klistýr, oholily.Pak mě zavedly na můj porodní box a nechaly, ať se zařídím, jak potřebuju... měly fofr, byly tam další dvě rodičky. Mně to ale vyhovovalo, houpala jsem se na míči a soustředila se jen na ten krásný čas porodu a vychutnávala (NEKECÁM)   každou kontrakci. Byly už sice dosti silné, ale s pomocí dýchání se daly krásně zvládnout a v pauzách jsem relaxovala a sbírala síly na další...Díky tomuto pozitivnímu přístupu a správnému dýchání byl pro mě porod opravdu fantastický zážitek a rodila bych klidně hned teď znovu. Ale nepředbíhejme...

Na  porodním boxu jsem strávila sotva třičtvrtě hodiny, pak mi píchli vodu a už to jelo...rychle rodit...! ... Sestřičky zavolaly manžela, který čekal na chodbě a mohlo se tlačit. :) Byla jsem sice docela unavená, hned se mi nedařilo správně tlačit, ale nakonec asi na 4 tý pokus byl Vládík na světě! :) Manžel byl u mě, hladil mě po vlasech a držel za ruku. Hned po porodu mi chlapečka položily na břicho, byl krásnej a náádherně voněl. byl to kouzelnej okamžik!! Po nějaké chvíli ho odnesly umýt, porodila se placenta a bylo hotovo...

Po porodu jsme strávili 2 hodiny s manželem spolu. Přinesli nám Ládíka , byli jsme všichni tři pohromadě. Tyhle 2 poporodní hodiny miluju, To je pro mě symbol  štěstí. Jako znovuzrození--

A teď zbýva vysvětlit název...Proč meditace?

Tenhle poslední porod byl pro mě skutečnou meditací, kvůli správnému prodýchání kontrakcí se i ta bolest dala snést a dokonce mě naplňovala krásnými pocity. Po téhle zkušenosti bych rodila klidně znovu. A to klidně hned :) Zjistila jsem jak POROD MŮŽE BÝT KRÁSNÝ ZÁŽITEK, ač jsem tomu nevěřila.

Všem budoucím maminkám bych přála prožít takhle krásně  jejich porod.Opravdu je to možné.Stačí jen správně dýchat a být pozitivně naladěn. A ten fakt, že je porod vyvolávaný, u mě nakonec naprosto zanikl díky krásným prožitkům.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rakosnickovi nám napsal(a):

Jsem 23letej táta 2 kluků,a žena si právě "odkrucuje" své třetí těhotenství (TP máme 11.6). Prvni porod byl překotnej, takže než jsem stačil dojet noční tramvají do porodnice, byl už kluk na světe. Ale druhej jsem prožíval celý 4 dny na porodním pokoji u své ženy. A to, co jsem viděl bylo i na osobu protřelou horory moc.

Nevim jestli se některé dr dokážou vcítit do toho ČLOVĚKA (ne kusu hovězího), co leží v bolestech a křečích před ní, že prováděj banální vyšetření tak brutálním způsobem a ještě pro jistotu nechaj šáhnout dalších deset plášťů, prej pro jistotu. Manželka brečela bolestí a já neveděl co mám dělat, jsem řval s ní.

Pak vám ještě daj - a do očí to tvrdí - vitamíny... a v koši najdete ampuli s nápisem Apaurin. Manželka byla sjetá ještě ráno když usoudili, že by to konečně mohli zase vyvolat a na co zavádět nějaký prášky, rovnou narvat dovnitř hák a pích a šplouch, nohy uvázat a poslouchat! Když sem bojoval se vztekem a omdlením, dr. se sebrala a řekla, že už tu bejt nemusí, že příjde jen zašít, aby jí nezdřevěněla ruka. Následovaly nejkrásnějsí 2 hodiny celého porodu, kdy se nám narodil Lukášek, ktereho ale ihned dali do trouby, byl v 7. měsíci... jakmile zaklaply dveře za malým, už se řítí krejčová. Vytahuje zbytek a začne trošku čistit. Nechci vědět co je ta vodička kterou používaj, ale dle výrazu si myslím že kyselina. Pak ještě znova prohledat a když sem tlumočil ženiny vzdechy, že to boli - jestli nemůže zjemnit -tak ješte zrazantnila pohyby a vzala větší zrcadla, aby líp viděla. Po půlhodině hledaní konečně našla místečko, který přece jen radši zašije. Jen tak, hned rovnou, dva blbý stehy a tohle už manželka nevydržela a omdlela. Z mého pohledu to vypadalo jakoby opravdu zašívala kachnu. Odešla a poslala uklízečku, která vrazila bezvládné ruce žinku se slovy umejte se a mně dala do ruky plínku a skleničku, konečne se může i napít!

Nějak jsme se sestřičkou - jediná vlídná osoba na patře - dali ženu do kupy a odvezli ji na pokoj... Bylo 10 ráno a návštěvy od 14, měl jsem jít dolů za klukem... zvoním na ARO a jsem vykázán s tím, že ho můžeme vidět nejdřív zejtra večer, jsme jenom rodiče a tatínky pouštěj jen v sobotu a na 30minut...

Dámy, ja se rozbrečel a utekl z toho baráku hrůzy pryč... od tý doby svou ženu obdivuju a strašně si ji vážím. Všech matek si strašně vážím - chlap který to neviděl, tak neví, kolik utrpení to ty naše drahé polovičky stojí... No, omlouvám se za emoce, ale ja musel někde to ze sebe vyhodit.

Platil jsem za pobyt a tak 2500, kolik musím zaplatit teď abychom prožili to, čemu se říká nádherny okamžik porození dítěte, ne krvavý jatka s arogantníma řezníkama?? Nejspíš porodíme DOMA :-)

Děkuji za pozornost a reakce M+R+F+L+ to malý nenarozený

Rakosnickovi nám napsal(a):

Pokračování článku - Chlap u porodu - horor

Tak, ačkoliv jsme to nečekali takhle brzy, máme třetí zkušenost z porodu :-)

Sobota 26.4. probíhala jako každý normální den. Až na večer, kdy mě žena poprosila, ať dočtu dětem pohádku, že jí není nějak dobře. Šla tedy do vany a když vyšla jen zahlásila, že jedeme rodit. Sehnal jsem auto a jelikož jsme byli 32.týden, mířili jsme do Podolí. Bylo 9 hodin večer a kontrakce po 5minutách... Manželka, že prej už nevydrží, ať jedem do Kladenský. Dorazili jsme ve 21.20 a kdyby jsme se neztratili ve druhém patře místní gynekologie tak ještě i o 5 minutek dřív :-)

Přijala nás sestřička a po vyplnění papírů a vyšetření bylo rozhodnuto, že se rodí. Rychle rozložit křeslo, kapačku Oxytoxinu a napíchnout vodu... Nějakej porodní plán šel tatam, nohy nahoru a přivázat, držet se madel. Sterilní místnost s velkým světlem a otevřenýma dveřma na chodbu, každou chvíli někdo prošel...

Asi na pátý zatlačení vykukuje hlavička a z nepochopitelných a nevysvětlených důvodů proveden nástřih. Manželka brečela a protesty byly k ničemu... pořád se malýmu nechtělo ven tak ještě vycévkovat a na další zatlačení ve 22:10 vypadlo na postel malý černý klubíčko, jen jsem kouknul, že je to kluk a už byl přestřihnutej pupečník a miminko nikde...a ticho, všude okolo bylo ticho... Ale nevěnovali jsme tomu větší pozornost, protože sestra spěchala

asi na seriál a hned začala tahat placentu... nevím jakej je standartní postup, ale mělo by se chvíli počkat, ne hned všechno rychle... Manželka říkala, že to nakonec bylo horší než porod mimi. Ale zvládla to a sestra si s ukořistěnou placentou někam odběhla, jen zavolala do prostoru zašít!

A přišel medik-dřevorubec. Chlap 200 kilo, nemoh si sednout ani na tu židli... Násilím jí nastrčil nohy zpět do třmenů a kdyby žena neřekla, že chce něco na bolest, asi by to začal šít tak. Odložil tedy šitíčko a napíchl nějakou injekci. První steh žena nestihla, při druhém už sebou škubla a na třetí vykřikla! Prej tam vás nemá co bolet paní, chlácholil ten sadista a pích znova... a znova a zas, žena křičela a prosila, aby na chvíli přestal, ale neposlouchal ani mě, jel si svou, zastavil až na 13. stehu... To, co mý ženě provedli, nechápu, takovejhle nástřih se dělá kravám a ne při porodu dvoukilového děcka... 5cm jizva a doktor na to : To se dá potom vyspravit! Zahodil rukavice a odešel.

Konečně chvilka klidu. Měli jsme smůlu, že zároveň s náma probíhal na sále císař, takže jsme ty dvě poporodní hodinky trávili v kaluži plodové vody na zemi a na zakrváceném mokrém prostěradle. Na vložky aby si podal člověk kolkovanou žádost, napočtvrtý nám sestřička dvě donesla... Nikdo se s náma nebavil, sestry seděly v sesterně a koukaly na bednu.

Šel jsem vyzvídat co je s malým, ještě musím hodinku počkat, snažej se ho zajistit... Konečně mířim vydesinfikovaný k inkubátoru, kde ve změti hadiček leží malý černy tělíčko oblečený do červené čapky a plíny ke krku. Sestřička mě za chvíli vykáže, že mám přijít ráno,až budou výsledky... Je půl třetí ráno, já se loučím se ženou a mířím domů za spícím zbytkem naší rodinky. Kluci ani nevěděli, že jsme někam odjeli :-)

Ráno jsem vyzvedl manželku a jdeme se podívat na Páťu. Přišel primář a začal vysvětlovat: že se malej narodil o dost dřív než měl a bez známek života, probudili ho až po 10 minutách.... tak proto nekřičel, všechno docvakává... jinak dle nich, že je momentálně stabilizovaný, dejchaj za něj přístroje a musíme jen čekat. Kdyby se zhoršil, tak pojede do Prahy...

Je neděle 23:55 a Páťův stav se nemění, pořád je černej, neprokrvenej a nedejchá... teplotu tělíčka má jen 32 stupňů a pořád se rozčiluje, nelíběj se mu asi ty hadičky v nose... chvílemi to vypada jako by se i dusil... stojíte tam a dělí vás sklo, nemůžete tomu malýmu bezbranýmu tvorečkovi pomoct a ani ho pohladit, je to strašnej pocit...

Držte mu všechny palečky, ať je silnej a vybojuje si právo na to být mezi náma!

Ještě chci poděkovat své ženě za to, jak je statečná a že i přes všechny nepříjemnosti to vydržela!

DĚKUJI TI, PRINCEZNO MOJE, ZA TŘETÍHO SYNA!!! Miluji tě :-)

Nakonec snad souhrnem: takhle jsme si to nepředstavovali, ale stalo se, nic se nedá vrátit... Porod byl jak z učebnice, personál nemluvný a prostředí sterilní. Vím, že čtvrtý už nebude, ale kdyby jen mělo bejt, tak rodíme doma stůj co stůj...

Děkuji za pozornost, určitě budu psát jak to s náma pokračuje, snad bude všechno OK. Uvidíme...

R.

PŘÍBĚHY ZASÍLEJTE NA 

  LindaDolezelova@seznam.cz