Jsou děti zlé...?

                     

Proč děti zlobí? Proč vždycky prozkoumávají to, co by neměly, dělají to, co není dovoleno, perou se, zlobí se navzájem, neposlouchají, provokují, odmlouvají, dělají nepořádek, a vůbec vzbuzují dojem, že chtějí mámu a tátu zničit? Proč máme u některých dětí dojem, že je skutečně baví dostávat se do potíží? Špatné chování je ve skutečnosti výsledkem toho, že dobré (zdravé) síly někde zbloudily. Děti zlobí z jediného důvodu: mají neuspokojené potřeby.

"Ale jaké neuspokojené potřeby," myslíte si asi, "by naše děti mohly mít? Dáváme jim najíst, oblékáme je, kupujeme jim hračky, udržujeme je v teple a čistotě..." Existují však i některé zvláštní potřeby (naštěstí je lze uspokojit velmi levně), které stojí mimo uvedené "základní" potřeby. Tyto záhadné zvláštní potřeby jsou nanejvýš důležité, nejen aby učinily děti šťastnými, ale aby udržely sám život.

Jsou děti zlé?

Zamysleli jsme se ale v okamžiku posuzování děti nad tím, co to znamená "zlé a neposlušné dítě"? Jsou to děti, které cíleně a vědomě někomu ubližují? Jsou to děti, které mají dostatek lásky a radosti a z rozmaru "vystrkují růžky"? Nebo jsou to naopak děti, které si právě tímto svým "zlým a neposlušným" chováním říkají o naší pozornost? Kdy vlastně děti zlobí?

Když si děti hrají, nezlobí. Když jsou zabrány do nějaké činnosti, která je zajímá, taky nezlobí. Když si s nimi dospělí povídají, čtou nebo vykládají jim pohádky, objasňují jim věci a svět kolem, když je jim někdo nablízku, hraje nebo mazlí se s nimi, taky nezlobí.

Problémy s dětmi nastávají tehdy, když my, dospělí, se chceme věnovat sami sobě bez dětí, když děti svobodně nepřipustíme ke svým aktivitám a své práci, aby nám pomohly, když se jim přestaneme věnovat a ony sami si právě nedovedou najít aktivitu, která by je zaujala. Tehdy si obvykle vymyslí něco, co se nám moc nelíbí a co považujeme za "zlé", tehdy obvykle tady neposlechnou budeme-li na ně sebevíc křičet. Svým zlobením spíš situaci zkomplikujeme a zhoršíme. Rovněž když začnou cítit, že pro ně nemáme čas a pochopení, často se zlobí, vším kolem třískají nebo jinak vyvádějí, případně se snaží s námi navázat kontakty proti naši vůli - a opět máme dojem, že zlobí.

A tak docházíme k poznání, že hodnocením dětí a jejich tříděním na "dobré" a "zlé" vlastně hodnotíme sami sebe. Ne děti jsou "zlé" a "zlobivé", ale my jsme neudělali všechno proto, aby byly dobré a šťastné. My, jejich rodiče, učitelé nebo náhodní známí jsme jim odmítli dát to, o co si svým chováním tak naléhavě a nekompromisně říkají. My se chlubíme a jsme hrdí na to, jak všemu rozumíme a přitom často nechápeme vlastní děti.

Zkusme se proto někdy, když máme dojem, že nás naše děti zlobí, zastavit ve své činnosti, vzít si je na kolena a promluvit s nimi. Vysvětlit jim naši situaci a najít kompromis, mezi svými požadavky a problémy a zájmy dítěte. I když je malé a máme dojem, že nám nemůže rozumět, zkusme mu všechno říct přímo tak, jak to je a jak to cítíme a dohodnout se s nim. Věřím, že se na obou stranách mnohé vyjasní, situace se pročistí, dítě nebude mít proč dále zlobit a všichni budete spokojeni. Ve školce nebo škole je situace komplikovanější. "Zlé a nepošlušné" jsou zejména děti, kterým se už doma nedostává dostatek porozumění a lásky. Situace učitele je komplikována i tím, že má na starost více dětí a všem se musí věnovat. Je to ale zároveň pro něho obrovská výzva a možnost někomu a něčemu prospět. Vím, že si to spousta učitelů uvědomuje a velice si vážím jejich práce. Moc jim přeji, ať jejich práce není komplikována "zlými a neposlušnými" dětmi.

 Mikuláši a čerti mají v našich krajích dlouhou tradici. Již staletí se na Mikuláše těší jak děti, tak i dospělí. Děti napjatě očekávají, že jim Mikuláš něco nadělí a dospělí se těší na všechnu tu zábavu kolem - jak se převlečou za Mikuláše, anděly nebo čerty, jak děti postraší a ty se budou bát a jaká legrace tohle všechno bude.

Zvládnou-li dospělí udržet zábavu a "strašení" dětí v mezích normálu a slušnosti, může být Mikuláš příjemným zpestřením začátku předvánoční doby.

V naší době doznala Mikulášská tradice jistých změn, daných vývojem a stavem naší společnosti. Již není nutné, aby se čerti malovali uhlím, protože potřebné masky lze za pár korun půjčit nebo koupit na každém kroku. Mikulášové již dětem nenosí pouze oříšky nebo sušené ovoce, vystřídaly je tropické ovoce a různé čokolády, perníky a jiné pamlsky. Na ulicích pak lze potkat dokonce celé skupinky Mikulášů prodávajících mobilní telefony nebo jiné zboží. Taky pojmenování Mikuláše se často zaměňuje americkým "Santa Claus". Tohle je ale všechno odrazem doby a prostředí, ve kterém žijeme a které si sami vytváříme. Tudíž nelze proti tomu cokoliv namítat. Každý máme ostatně volbu přijmout pouze to, co přijmout chceme a k ostatnímu zaujmout neutrální postoj.

A tak se děti setkávají s Mikulášem nejen doma, ale i ve školce nebo škole. Je to úplně v pořádku. Vnáší to do jejích poznávání a vnímání nový rozměr, ve společnosti kamarádů a učitelů prožívají všechny tyto situace úplně jinak, než doma se svými rodiči a sourozenci.

Mikuláš tedy vchází spolu s čertem do třídy, postaví se před děti, pozdraví je a vytáhne z kapsy sešit, ve kterém má zapsané všechny "zlé a neposlušné" děti. Ty pak musí před Mikuláše předstoupit a slíbit mu, že budou už hodné a nebudou zlobit, aby je čert neodnesl do pekla. Dárečky nakonec dostanou všichni a zdánlivě všechno proběhlo dobře a hladce. Děti jsou spokojené, učitelé a rodiče taky.

Všichni jsme v jádru dobří, v každém lze najít spoustu dobrého. Věřím, že láskou a porozuměním to v každém člověku objevíme. Musíme se ale ještě hodně učit. Začněme tím, že přestaneme posuzovat druhé a budeme se spíš snažit je pochopit. Společně to jistě dokážeme.